aneb o první pomoci (nejen) ve Vitae
Becky, vedoucí školní družiny a garantka první pomoci ve Škole Vitae. Je s námi už pátým rokem a mimo školu se pohybuje i v Akademii Vitae jako vedoucí letních táborů. Letos pořádá jedinečný tábor První pomoci.
Pěkné čtení!
Becky, už jsi ve škole nějakou dobu. Zastáváš v ní také několik pozic.
Ano, ve škole jsem přibližně pět let. A nyní působím jako vedoucí školní družiny a garantka první pomoci. Také se angažuji hodně v Projektech a v SOWích workshopech.
Co to znamená, že jsi garantka první pomoci?
V lednu jsem dosáhla nejvyššího laického vzdělání v České republice. To znamená, že jsem nyní členkou první pomoci.
Není to to stejné jako být zdravotnicí, ale mohu dělat instruktáže první pomoci, pracovat i s různými dokumenty, hlídat lékárničky a podobně.
Hodně lidí si plete, že jsem školní zdravotnicí, to není tak úplně pravda, protože ve škole mohou být zdravotníci pouze ti, kdo vychodili zdravotnickou školu a jsou tedy profesionály.
Nicméně mým vzděláním se přibližuji k tomu, abych mohla na škole jako součást zdravotnického personálu působit, třeba podávat léky apod. Ve škole je toto totiž složitější, my sami jako učitelé nemůžeme podat ani třeba fenistil. K tomu všemu potřebujeme souhlas rodičů. A to je třeba hlídat.
Hlavní motivací pro mě ale bylo to, abych mohla první pomoc a zdravotnické znalosti předávat dál. Nyní tedy hodně pracuji s dětmi i učiteli. Dělám workshopy, působím ve výuce, aby děti i dospělí věděli, jak reagovat, co dělat, a taky, aby se nebáli si vzájemně pomoci.
A v neposlední řadě hlídám školní dokumentaci – zdravotnický deník, různá pojištění a podobně.
Jak ses dostala k tématu první pomoci?
První pomoc mě vždycky hodně lákala. Už na střední jsem se angažovala v Červeném kříži, kde jsem jako vedla naši partu. Chodili na různé soutěže a tak, dávalo mi smysl pomáhat. Dokonce jsme chtěla jít i na zdravotní školu a studovat na záchranářku, ale bohužel se mi to nepovedlo. Na Slovensku, kde jsem vyrůstala, jsou totiž zkoušky z plavání. A já jsem plavat neuměla. Vybrala jsem si tak jinou cestu, jenomže pořád mě to zdravotnictví nějakým způsobem lákalo.
Tady v Praze jsem pak objevila spolek nebo komunitu lidí, kteří se první pomoci laicky věnují, tak jsem se k nim přihlásila. Postupně jsem zjistila, že si mohu na vysoké škole volit různé předměty týkající se první pomoci. A zjistila jsem, že mě to téma opravdu naplňuje.
Nakonec jsem prošla několik kurzů, stala se zdravotníkem pro ozdravovací akce, což je vzdělání, které by ve škole měl mít alespoň pár učitelů z pedagogického sboru. To mi ale nestačilo, a proto jsem začala studovat na Členku první pomoci.
Vždycky mě motivovalo to, když jsem se v životě ocitla v situaci, kdy bylo potřeba podat první pomoc. A že jich bylo! Nebyla jsem si ale vždycky jistá, nevěděla jsem, co přesně dělat.
Zároveň vnímám jako poslání, že když je někdo v potřebné situaci, musíme umět mu pomoci. Měl by to vlastně umět každý, alespoň znát základy.
To je inspirativní myšlenka. Dokážeš popsat nějakou situaci, kdy jsi poskytovala první pomoc?
Vybavuji si třeba, jak jsem jednou jela směr Chodov autobusem a na zemi zahlédla ležícího člověka. Vystoupila jsem tedy o zastávku dříve, než jsem potřebovala, a vydala se k němu. Ležel na chodníku a nedýchal. Začala jsem ho oživovat a zavolala záchranku. Ta naštěstí přijela rychle, v Praze máme dojezd asi sedm minut, dopadlo to tedy dobře. Několikrát se mi stalo v metru, že jsem potkala lidi, naštěstí už ne se zástavou dechu, kteří potřebovali pomoci. Zavolat záchranku, uklidnit. Někdy mám pocit, že tyhle situace přitahuju. A někdy zase, že už mám, jak se to říká, nemoc z povolání? Když někam jdu, dívám se kolem sebe, u spících lidí pozoruju, zda se jim zvedají ramena. Praha je plná lidí, které máme tendenci přehlížet, ale to neznamená, že nepotřebují pomoci.
Velikou motivací toto studovat a zajímat se je pro mě také jedna bolestná osobní zkušenost. Můj blízký kamarád zemřel u autonehody a protože znám ten případ, vím, že by se to možná nestalo, kdyby kolem byl někdo, kdo by mohl pomoci. Tak věřím, že by byl na mě teď hrdý, že koukám kolem sebe a zajímám se o to, jak pomoci.
To je silný příběh, je mi to líto. Becky, a vnímají výuku první pomoci děti? Vím, že ji mají jako jednu z epoch v ITB, napříč učebním plánem mají téma krizových situací, zároveň mají díky Tobě možnost účastnit se dobrovolně různých workshopů na toto téma.
Děti jsou většinou nadšené a hlavně do výuky motivované. Mnohdy si říkám, že kdyby dospělí uměli to, co umí děti, takhle rychle reagovat, zorientovat se v situaci a začít jednat, byl by svět hezčím místem.
Děti se totiž nebojí, nehledají složitosti, jsou odhodlané a jdou do toho, dokáží velké věci. Snaží se do toho jít naplno a hodně si z hodin odnáší.
Někdy za tím mají i nějaký větší osobní příběh, někoho samy v obtížné situaci potkaly, a pak za mnou chodí, vypráví, ptají se. To, že si i o tomhle povídáme, může být pro ně přínosné, může to být způsob, jak se s nějakou zažitou obtížnou situací vypořádat.
Mohla bys shrnout nějaký základní postup, způsob, co by měl znát opravdu každý?
Ano, půjčím si Systém tří kroků: rozhlédni se – krok dozadu, bezpečnost. Správný záchranář vždycky myslí na sebe a svou bezpečnost. Děti by měly vždy nejprve sehnat dospělého.
Druhý krok – reaguj. Tedy na ohrožení života. Máme antický chrám – srdce, mozek, plíce. Jakmile něco z toho nefunguje, je zle, protože se může jednat o život ohrožující stav. Musíme jít do akce a být připraveni bojovat o lidský život.
Třetí krok – rozmýšlej – pokud vyhodnotíme, že nejde o nebezpečí, tedy dýchá, reaguje, funguje mu srdíčko. Ptáme se – co se stalo, jestli se s něčím neléčí, jaké bere léky … Vyhodnotíme stav a domluvíme s dotyčnou osobou další postup.
Ale ta naše bezpečnost by vždy měla být na prvním místě. A pokud si nevíme rady, voláme 155 nebo přes aplikaci Záchranka. Na dispečinku poradí a navedou.
V rámci výuky či osvěty to mnohdy bývá tak, že se o těchto věcech hodně mluví. Ale když pak přijde na reálnou situaci, stává se, že člověk zazmatkuje, zatuhne. Najednou má temno. Připravuješ tak s děti nějak i nácvik těch situací?
Snažím se, v každé hodině je vždy nějaká simulace. Je to tak, že děti dostanou odborný výklad a pak nějakou situaci. Děti ve skupině jsou vždy důkladně obeznámeny s pravidly takové simulace. Je to vlastně hra, ale mohlo by je překvapit, co uvidí. Proto si to vždy nejprve velmi pečlivě vysvětlíme. Až poté na ně čekají figuranti, ve škole jsou to většinou učitelé, ale někdy se nám povede zajistit i dobrovolníka, kterého děti neznají – tím více je situace reálnější.
Také trénujeme telefon na tísňovou linku. Mám vždy zajištěného dispečera nebo dispečerku, reálného člověka, pracovníka záchranky, kterým děti musí zavolat. Natrénují tak hovor s cizím člověkem – co mají říkat, že mají naslouchat pokynům. Vyzkouší si u toho i aplikaci Záchranka. Já jsem celý čas u toho, hlídám bezpečnost, ale nepomáhám.
To je totiž přesně to, co musíme udělat – připravit je na to.
Často se v reálných situacích stává, že se dítě u záchrany někoho blízkého ocitne samo. A právě tehdy tím jeho úkolem může být to, že pomůže hovorem na tísňovou linku.
To je báječné. Děti získají praktickou zkušenost, ale v bezpečném prostředí. Učí se zážitkem.
Ano, právě proto třeba zajišťují i cizí figuranty. Cizí pro děti tedy, samozřejmě, nikoli pro mě. Je totiž rozdíl dělat záklon hlavy paní učitelce, kterou znám, nebo někomu, koho jsem nikdy neviděl.
Jak děti hodnotí toto zkušenostní učení?
Z naší zpětné vazby jsou děti nadšené. Hodnotí to pozitivně, ony by samozřejmě nejraději měly simulaci krvácení, ta umělá krev, to vždycky přitáhne. Zatím to ale úplně pravidelné neděláme, je to náročné a navíc už je to opravdu spíše pro ty, kteří se tomu chtějí věnovat více, mají o to zájem.
Navíc potřebujeme, aby si děti odnášely to, že umí reagovat, nikoli to, že to byl krvák.
Existuje ve škole pro děti nějaká možnost, kde si to tedy mohou zkoušet do hloubky?
Ano, máme páteční SOWí workshopy a teď budeme mít příměstský letní tábor. Mým snem by byl také kroužek první pomoci. Hodně toho ale děti zvládnou i v té výuce – učitelé jsou tomu nakloněni, v učebním plánu to máme, máme i prostor – jak uvnitř, tak venku, máme materiály, AED určené pro výuku, figuríny. To všechno máme ve škole k dispozici.
Letní tábor je nyní aktuální téma, je jaro, všichni už tak nějak plánujeme léto. Můžeš nás tedy na příměstský tábor pozvat? Co se děti naučí, dozvědí, co zažijí?
Společně se mnou tam bude ještě můj známý, který učí první pomoc dospěláky na přírodovědecké fakultě. Budeme probírat, jak funguje lidské tělo, povídat si o sebepéči a dostaneme se k první pomoci. A to převážně skrze simulace. Chceme se učit zážitkem. Věková skupina pro tábor je od devíti do patnácti let. Program samozřejmě bude zahrnovat pohyb venku, budeme tam mít instruktorku Terku, která se hodně věnuje tanci. Budeme tak zařazovat rozcvičky a hlavně budeme vyrážet na výlety. Protože to je většinou prostor, kde se první pomoc děje, někde na túrách a podobně.
Nyní se snažím domluvit i záchranáře, aby za námi přijeli, aby děti zase měli i jiný úhel pohledu, dozvěděli se, jak vypadá jejich práce.
To bude moc prima. Já se ještě vrátím ke Škole Vitae. Co na ní máš nejraději? A vzpomeneš ještě na to, co Tě do školy přivedlo?
Naše škola je skvělá, je plná života a já jsem moc vděčná za to, jaké příležitosti mi dala. Nastupovala jsem jako družinářka, dnes družinu vedu a dokonce se podílím na výuce. Jsem tak i učitelkou, což původně vůbec nebylo záměrem. Ale moc mě to baví a postupně se toho spoustu učím. Nejen v rámci kurzů a seminářů, ale hodně mě toho učí právě děti. Práce s dětmi je čistá, upřímná, mám ji ráda.
Působíš tedy hlavně jako vedoucí družiny. Kolik máš lidí v týmu? A jak se Ti v družině spolupracuje?
Letos je nás tam šest – mám tam Keegy, Adélku, Rozárku, Štefi a Lukáše – a spolupracuje se mi s nimi moc dobře. Jsou to prima lidi, jsou rádi ve družině, jsou rádi s dětmi. A to je to nejdůležitější.
Dohromady jsme tým, jsme srdcaři, jsme střelený, myslím, že to děti vědí, protože spolu vymýšlíme pořád nějaké blbiny.
Družina je volný čas, po celém dni vyučování – i když naše výuka je skvělá – přesto dáchnout si odpoledne po celém dni a dělat, co nás baví, to je to nejlepší, co můžeme udělat.
Za Vitae, Dominika
Comments